Věřím ve společnou budoucnost

Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

již tradičně se v den státního svátku naší země scházíme u pomníků a pamětních desek, abychom si připomněli konec strašné války, osvobození naší vlasti a vítězství nad jednou z totalit, které v minulém století přinesly potlačování základních lidských a občanských práv. Vzpomínáme na hrdiny, kteří se zasloužili o naši svobodu, dnes už naštěstí bez ohledu na to, v jaké odbojové organizaci vzdorovali nacistické totalitě, v jaké armádě bojovali, zda přišli z Východu, nebo ze Západu, i na tisíce obětí zrůdné nacistické ideologie.

Ubíhající roky nás stále víc vzdalují od posledních dnů 2. světové války a ozbrojeného povstání v Praze a tehdejší události se mění v historii, kterou většina zná už pouze zprostředkovaně ze školních hodin dějepisu, z literárních nebo filmových  příběhů. Proto je tak důležité setkávat se s pamětníky, naslouchat lidem, kteří se v květnu 1945 postavili se zbraněmi v rukou na pražských barikádách a v ulicích fašistické přesile, i těm, kdo konec války zažili třeba jako děti, nebo dospívající.  Jen s nimi máme autentickou a nezaměnitelnou možnost vracet se do doby, kdy blížící se porážka Třetí říše už vzbuzovala v májové Praze naděje do budoucna, a přitom zabíjení a smrt byly stále ještě všudypřítomnou součástí každodenního života.

Nahlédneme-li do kroniky posledních válečných dnů roku 1945, nemůžeme přehlédnout osud generála Karla Kutlvašra, člověka a vojáka, který velel městu v nejtěžších okamžicích během nacistické okupace, jehož jméno toto náměstí připomíná. Generál Kutlvašr patřil k představitelům protifašistického odboje, k organizátorům pražského povstání.  Převzal nesmírnou zodpovědnost v boji proti obrovské přesile dobře vyzbrojené nacistické armády, která v posledních týdnech na území Čech ještě působila. Dokázal spolu s Pražany čelit násilí, krutosti i technické převaze. Zvládl kritické okamžiky povstání a bylo i jeho zásluhou, že přinutil nacisty i k vyjednávání a k odchodu z města. Po roce 1948 se stal novému režimu nepohodlným a byl odsouzen v inscenovaném procesu k doživotnímu žaláři. Byl zbaven občanských práv a degradován na vojína, následovaly tvrdé roky žalářování ve věznicích Mírov a Leopoldov. Po amnestii v květnu v roce 1960 mohl vězení opustit, ale vážné zdravotní potíže mu dovolily žít na svobodě pouze l rok. V roce 1968 mohl být naštěstí plně rehabilitován, v roce 1992 byl povýšen in memoriam do funkce armádního generála.

Je nepochopitelnou kapitolou našich dějin, že vlast se generálu Kutlvašrovi, stejně jako mnohým dalším válečným hrdinům v době komunistické totality odvděčila dlouholetými kriminály a postavila je na okraj společnosti jako největší zločince. To je temnou stránkou našich moderních dějin a my i na tuto stránku musíme myslet, právě dnes, ve chvíli, kdy si hrdinství vojáků i civilistů z 2. světové války připomínáme.

Chci věřit, že historie zůstane historií a nebude se měnit v politiku, nebude sloužit politice, ani se měnit podle politického zadání. Že nás už nečeká další zdeformovaný výklad našich dějin, ani přehodnocování druhého protinacistického i třetího protikomunistického odboje. Že už nikdo nebude vyzdvihovat východní odboj na úkor západního, že jedni nebudou označováni za hrdiny a druzí přehlíženi, šikanováni, nebo dokonce označeni za zrádce, protože pro nás není a nemůže být důležité, jakou uniformu váleční hrdinové nosili, jestli bojovali ve východní nebo v západní armádě nebo v civilním oděvu na barikádách Pražského povstání.

Vážení přítomní, tyto události, i když od nich uplynulo již více než půlstoletí, jsou pro nás i nadále mementem. Připomínají nám, jak snadné je svobodu ztratit a jak obtížně a za jakou cenu si ji lidé museli znovu vybojovat. Toto poselství je stále aktuální, i když žijeme už déle než půlstoletí alespoň v naší části Evropy v míru.  Náš pietní akt by proto neměl být pouhou vzpomínkou. Měl by být také příležitostí, abychom se zamysleli nad tím, zda my dnes společnosti více dáváme, nebo si od ní víc bereme. Měli bychom mít také na paměti to, že ten, kdo nezná historii, je nucen ji opakovat.

Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval všem bojovníkům za naši svobodu. Jsem si jist, že uctění hrdinů, položení věnce k pomníku nebo kytičky k pamětní desce je jen malou splátkou jejich velké oběti. Vzpomeňme společně na ty, kteří padli, ale nezapomínejme nikdy ani na ty, kteří přežili. Padlí i přeživší mají zásluhu na tom, že naše země nebyla vymazána z mapy, že dnes můžeme pokračovat v díle zakladatelů, v budování demokratického státu, který se zrodil v roce 1918 a obnovil před třiadvaceti lety.

Děkuji vám za pozornost.