Pietní akt u příležitosti osvobození Československa v parku Na Jezerce
Vážení spoluobčané, dámy a pánové,
tak jako každý rok, setkáváme se i letos, abychom si připomněli tragické události 2. světové války, statečný odpor českých vlastenců proti nacistické zvůli a květnové osvobození spojené v Praze 4 nerozlučně s hrdinským bojem na barikádách, a na tomto místě – na Jezerce – s odbojovou činností legendární Zpravodajské brigády.
Tato setkání nám dávají příležitost srovnat si myšlenky a znovu si uvědomit, že nežijeme pouze tím, co se stalo dnes nebo včera. Že rozměr našemu životu dávají i události, které se často udály před naším narozením a které lze s odstupem času analyzovat a snad i lépe pochopit, připomínat si je bez stranické zaujatosti a ideologické předpojatosti.
Mám pocit, že si vždy dostatečně neuvědomujeme, že boje na pražských barikádách jsou v moderních českých dějinách největším bojovým vystoupením Čechů za svobodu a národní nezávislost na našem vlastním území. Pražské povstání v květnu 1945 neporazili nacisté a na rozdíl od Varšavy je nemohli z mnoha důvodů nechat vykrvácet ani sovětští stalinisté. Přesto byl tento statečný boj v minulost opakovaně poražen – a dokonce samotnými Čechy!
Nestalo se tak na barikádách, ale zpochybňováním jeho významu a smyslu, a tedy i obětí vlastenců, ve stranických sekretariátech, v politicky motivovaných výkladech historie a v učebnicích dějepisu. Významná historická událost, která se v dějinách malého národa přihodí v takové míře málokdy, snad i proto dodnes často vězí ve spleti deformací, mýtů a neobjektivních hodnocení.
Domnívám se, že na květnové protifašistické povstání můžeme být právem hrdí. Pražské povstání vytvořilo během jediného dne, za několik málo hodin, z masy neozbrojených a po šest let brutální silou německých okupantů zastrašovaných a pokořovaných občanů mnohatisícovou armádu s potřebnými štáby, bojovými jednotkami i týlem. To je skutečnost hodná našeho obdivu. Povstání v Praze a v dalších českých městech mělo také svůj strategický význam. Znamenalo zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed, disponující milionem dobře ozbrojených a dobře vycvičených vojáků a udělalo tečku za iluzorními představami nacistů o možnostech obrany česko-moravského prostoru.
Porážka nacistů přinášela do Prahy po dlouhé zimě a okupaci naději na normální, spokojený, svobodný a tvůrčí život. Více než 1 500 občanů našeho hlavního města však během květnového povstání za tuto naději položilo život.
Vážení spoluobčané, vážení přítomní, vzpomeňme společně na ty, kteří padli, a poděkujme jim. Nezapomínejme však nikdy ani na ty, kteří přežili. Padlí i přeživší mají zásluhu na tom, že naše země nebyla vymazána z mapy, že dnes můžeme pokračovat v díle zakladatelů, v budování demokratického státu, který se zrodil v roce 1918. A dovolte mi, abych na závěr ještě jednou připomněl statečné bojovníky ze Zpravodajské brigády. Jejich příběh dokazuje, že boj proti zlu je možný i ve skromných podmínkách a bez velkého vybavení, je-li veden srdcem a láskou k vlasti.
Děkuji vám za pozornost.
