Odešel další z nebeských jezdců…
V době, kdy jsme si v Nuslích na náměstí Generála Kutlvašra na pietním aktu ke Dni osvobození připomínali odkaz všech bojovníků za svobodu, dotlouklo ve vojenské nemocnici ve Střešovicích statečné srdce dalšího leteckého hrdiny bojů 2. světové války. K řadám kamarádů z legendárních nebeských jezdců se ve věku nedožitých 96. narozenin připojil i střelec a palubní inženýr 311. čs. bombardovací perutě Královského letectva (RAF), plukovník v.v. Jaroslav Hofrichter. Osobnost, na kterou může být Praha 4 opravdu hrdá, a jsem rád, že pan plukovník byl prvním z těch, kteří se po roce 2008 stali čestnými občany naší městské části.
Z našich setkání mi v paměti utkvělo jeho skromné vyprávění o několikaměsíční nelehké pouti z Protektorátu přes Balkán, britskou Palestinu až do Anglie, aby zde musel volit mezi delším výcvikem pilota v Kanadě nebo rychlým nasazením do bojů nad okupovanou Evropou. Jako vlastenec, vychovaný demokratickou první republikou a milující svou zemi, volil rychlý boj proti nenáviděnému nepříteli. Toho si pak jako střelec na palubě wellingtonů užil nad kontinentem při náletech až dost. Po reorganizaci perutě, která utrpěla postupně hluboké ztráty, pokračoval s třistajedenáctkou již na liberátorech jako palubní inženýr v boji u Pobřežního velitelství RAF, kdy vyhledávali a ničili ponorky a hladinová plavidla a chránili spojenecké konvoje zásobovacích lodí. Do vlasti se vrátil až po rozpuštění perutě v srpnu 1945 a působil v naší vládní letce.
Při setkání letců RAF při příležitosti odhalení pomníku Okřídlený lev na Klárově.
Jako většinu západních letců i jeho postihl „Vítězný únor 1948“. Ne sice hned, ale po jednom z návratů z Anglie byl v březnu 1949 zatčen, vyslýchán a od letectva propuštěn. Na mou otázku, proč po roce 1948 opět neutekl, když měl možnost, mi vysvětlil, že to již nemohl rodičům udělat. Měl oprávněné obavy, že by se vládnoucí dělnická třída na nich mstila podobně, jak to udělali nacisté, kteří je za války věznili na Mírově a v táboře ve Svatobořicích. Perzekucí si pak od komunistického režimu užil dost.
Po „sametové revoluci“ se rád dělil se studenty o své zkušenosti a jeho krédem bylo, aby lidé mluvili pravdu o všem, co bylo a je. Říkal, že je u nás stále znát 40 let komunistické nesvobody. „Až třetí generace to tady dá do relativně normálních kolejí, alespoň to je můj názor, možná nemám pravdu.“ A já věřím, že by mu udělalo radost, kdyby se mýlil, ale to je opravdu již jen na nás!
